Připomínka drahým spolužákům

Připomínka drahým spolužákům

Už brzy...

Pokud si někdo s radostí užíváte knihy Daniela Kahnemana o rychlém a pomalém myšlení, vězte, že jsem jim byl předlohou, aniž bych na to byl dopředu upozorněn. Předpokládám, že jsme se s panem Kahnemanem nikdy nepotkali, protože já ho neznám vůbec. Kupodivu ale on zná mne perfektně. Má mě prokouknutého skrz naskrz. Většinu kapitol by nemusel začínat tradičním: "Představte si dospělého člověka, říkejme mu pan AB..." a místo toho by rovnou mohl napsat: "Teď bych vám rád řekl něco o panu Bohuslavu Jindrovi z Nového Boru...."
Knihy jsou z velké části zevšeobecňující, takže podobné pocity patrně zažívají všichni čtenáři a věhlasný izraelský psycholog o to také usiluje. V mém případě jde ale o shodu až nápadně podezřelou. A v některých případech tu máme doslova DNA-match100%.
Nejkřiklavějším příkladem je optimistický bias. Jsem archetypální obětí optimistického biasu v každé životní situaci. Jsem jím vláčen, utlačován, devastován a přiznám se, že už mě optimistický bias několikrát i znásilnil. Pan Kahneman mě asi jen sledoval nějakou skrytou kamerou, pozoroval co dělám, následně vše podrobně popsal a výsledkem byl zisk Nobelovy ceny. Pro něho, protože já z těch peněz neviděl ani vindru.

Když jsem se rozhodl, že se v drobcích volného času pokusím sepsat některé nemnohé vzpomínky na vás, abych vás i sebe pobavil a možná třeba i překvapil úhlem pohledu, domníval jsem se původně, že mi bude stačit na každého z vás jeden článek. Pro mne zcela typicky jsem se znovu, už po nepočítajíc, nechal převálcovat optimistickým biasem a pan Kahneman by měl škodolibou radost.
Zuzka je typickým příkladem. Je nasycená, šťavnatá a objemná. Tím nemyslím tlustá v pravém slova smyslu (to víme, když každý den poctivě cvičí). Na mysli mám obrovskou masu mých vzpomínek na ni, neuspořádaných, naházených ledabyle na hromadách. Nevím, jak to máte s lety v hlavách vy, ale já tam žádné fascikly, procházející pravidelnými inventurami a audity nemám. V mé hlavě by laxní auditoři omdlévali, poctiví zešedivěli a puntičkářští zešíleli. Výsledkem je, že vzpomínkám na řadu z vás se budu věnovat po etapách.
V případě Zuzky jsem čekal jednodenní náročnou etapu Nový Bor - Žatec a místo toho tu budeme mít Tour de osmdesátky. Už teď se těším, čím starší člověk je, tím zábavnější je vzpomínání. Stačí si osvojit dovednost upřednostnit vzpomínky hezké a zábavné a upozadit většinu nepěkných až stresujících.

Tento příspěvek o Zuzce jsem původně chtěl pojmout jako nepatrnou poklonu spolužačce, ale během psaní jsem si uvědomil, že při té nepatrné pokloně třísknu hlavou o zem. Z nevelké poklony se stal hluboký předklon a dlouhé setrvání v něm. V určité chvíli jsem se snažil prsty na klávesnici přesvědčit, aby byly v pochvalách střídmější, trochu se krotily a dokonce jsem se je snažil osedlat, ačkoliv běžně to tak nedělám a jezdím po klávesnici prsty neosedlanými, bez ohlávky a uzdy. Já netuším, jaký holport máte s prsty uzavřený vy, drazí spolužáci, ale já to mám tak, že moje prsty si mohou psát co chtějí, nicméně rozhodující ediční právo má hlava, zkrátka si ponechává právo veta.
V případě Zuzky jsem učinil výjimku a dal prstům volnou ruku.

Bydlím v prostředí příjemných lidí k soužití. Jsou nekonfliktní a obětaví. Když mě potkají na zápraží, projevují pravidelně starost nejen o mne, ale také o lidi, které u sebe právě přechovávám. Moji sousedi jsou vesměs důchodového věku, jsou v politických názorech zcela odlišní ode mne, ale jejich vztah ke mně ani lidem, kteří u mne našli přechodný azyl, to nemění. Sedávají doma na zápraží, poslouchají rádio nebo, to ještě častěji, mezi sebou plkají. Jakmile mě ale uvidí, hned se dobrácky zajímají o vše, co považují za podstatné. A já jim naslouchám nehledě na to, zda někam pospíchám nebo jen vynáším odpadky do popelnice. Nabízejí jídlo, oblečení, společnost, vše co je napadne a jim připadne důležité. Všichni mají klíče od mého domu.. kdyby něco. Dokonce i soused, který skoro nemůže chodit, všechno mu padá z ruky a pravidelně si zapomíná vybírat poštovní schránku mi vyčetl, poté co jsem mu posekal zahradu: "Ještě stále jsi mi nedal klíč od svého domu, takže bych ti nemohl pomoci, kdyby něco..."

V letních měsících sedávají sousedi občas kolem ohně a těch vzácných příležitostí, kdy oni se rozhodnou kolektivně přiložit ruku k dílu a já mám výjimečně volnou chvilku, nezřídka využívám, abych se k nim přidal a utužil už tak dobré sousedské vztahy. Nedávají to okatě znát, ale vím, že je to těší.
Vědí, že dlouho budu jen sedět, cucat první pivo a poslouchat je, po druhém pivu občas přihodím nějakou rádoby fundovanou poznámku, po třetím pivu je občas přeruším a vyjádřím svůj názor, po čtvrtém budu živě diskutovat, po pátém se ujmu slova a budu si uzurpovat roli moderátora diskuze a po šestém pivu rozjedu rozsáhlý monolog a během něj budu napomínat všechny, aby mi neskákali do řeči.
Všichni se na to těší a mnohokrát mi během mých dodatečných omluv pečlivě zdůraznili, že kdyby opékání buřtů nemělo přesně tento průběh, bylo by pro ně trpkým rozčarováním. V tomto ohledu jsem je zklamal jen jednou - a mohla za to, jak jinak, Zuzka.

Diskuzní záběr mají sousedi široký, v čase i prostoru. Prakticky bezmezný. S bravurní lehkostí diskutují ožehavé problémy na všech kontinentech, na dnech moří a oceánů, v naší Sluneční soustavě, naší galaxii a nezřídka vyrazí i mimo Mléčnou dráhu, klidně k periferiím nekonečného vesmíru. I tam se cítí jako doma. Se stejnou lehkostí se pohybují v čase. O velkých středověkých bitvách vypráví, jako by jim ještě ani nezaschla krev na meči a jsou odborníky na všechny etapy vývoje lidstva. Během stěhování národů pracovali jako závozníci nákladních automobilů. Skoro všechny velké špionážní agentury jim posílají tajné depeše do kopie. Mocní ilumináti tohoto světa s nimi pravidelně konfrontují zásadní světoborná rozhodnutí. V našich řadách máme také jednu důchodkyni, která byla v jednom z minulých životů Kleopatrou. Nakolik mohu posoudit, ví sice úplně všechno o slevách v Kauflandu, ale podezřele málo o Egyptu a jeho historii.
Mým milým sousedům neunikne nic a nikdo z občanské společnosti a všech odvětví lidského snažení. Jsou perfekcionisty, jdoucími do nejmenšího detailu. Dostal-li se na paškál nebohý politik, dříve či později zazní dotaz přibližného znění: "Věděli jste, že jeho bratranec ze strany jeho nevlastní matky má v Paraguay nemanželské dítě s holkou, které ještě není ani osmnáct let?"

Zařízeno a organizováno je vše takto: jeden večer, jedna osobnost.
Dotyčnou osobu proklepnou moji sousedi lépe než magnetická rezonance. Pokud je pravdou tvrzení, že jakmile se o někom mluví, tak dotyčný škytá, v našem případě by onen nešťastník procházel atakou škytavky tak dramatického rozsahu, že by mu zřejmě způsobila krevní výron do mozku. Málokdy to bývá, že by se terčem diskuze stal člověk, kterého osobně znám. Což ale není tak úplně pravda, protože naprostá náhoda nahrála tomu, že jsem před několika lety čtyři večery po sobě osobně znal předmět (osobu) jejich diskuzí.
Dokonalá náhoda.
Asi jako kdyby jste byli na návštěvě zoologické zahrady v dejme tomu San Diegu a právě v době vaší prohlídky z pavilonu šelem utekl hladový lev. Sežral by pět lidí, ale vás by nechal být, protože by jste se jako vejce vejci podobali jeho oblíbenému krmiči a jemu sepnulo pod hřívou, že dneska si sice užívá hostinu, ale pokud vás zakousne, zítra ho bude čekat půst.
Čtyři grilování po sobě jsem znal dotyčné osobnosti a do sytosti své i všech sousedů jsem o nich s gustem vyprávěl. Vždy hezky a s pochopením pro jejich výjimečné postavení, ale občas břitce a bez vynechávek všelijakých pikantností. Hlavně na těch pikantních příhodách si sousedé pochutnávali evidentně více než na grilovaných kuřecích stehýnkách.

Možnost, že bych mohl znát diskutovaný objekt popáté v řadě už by byl trochu za rámcem abnormálna a příklad ze sandiegské zoo by mi proti tomu rázem připadal jako všední, běžná věc. Tu možnost jsem si zkrátka ani nepřipouštěl. Bylo by mi trapně. Velice trapně. Až bych to opět nevydržel, znovu vstal a zase prohlásil: "Bože, to je ale náhodička, toho nebo tu já dobře znám!"

Jenže srpen je měsícem kouzel a čar, jeho nedělní večery jsou plné magie. Výrobní linky nečekaných zvratů jedou v srpnu na plné obrátky. A náhody srpnových večerů jsou proslulé svou nevyzpytatelností a hlavně nevděčností. Nehledě na to, onehdy jsem k poslednímu srpnovému ohni vycházel s obavami nezatíženou duší, že by se opět hovor mohl stočit na někoho, koho znám. Moje předtucha byla v klidu, ruce v kapsách, povýšený úsměv na tváři. Ona nefunguje moc dobře, není na ni spolehnutí. Něco jako: jdu o půlnoci parkem u hlavního nádraží v Praze a náhle mě někdo chytne kolem ramen a v zádech ucítím chladný dotyk kovu. Tmou zazní slova: "Dej mi peněženku, nebo ti vrazím kudlu do ledvin až po střenku." A až v ten moment zapracuje moje předtucha. Trochu pozdě, ale i tak mi pošle myšlenkový telegram tohoto znění: "Mluví k tobě. Stop. Vypadá to na malér. Stop. Držím palce. Stop."
Šel jsem k ohni v klidu, nesl jsem si tři špekáčky a v kelímku jsem neměl ošklivou předtuchu ale plnotučnou hořčici.

Na nás Novoboráky vám musím ještě něco prozradit. Máme rádi rádio jako masmédium a jsme v tomto ohledu tradicionalisté. Sedíš na zápraží, pusť si rádio. Chceš něco na uspání, pusť si rádio. Sekáš polena na zahradě, pusť si rádio. Patrně tě nepobaví, řekne ti spoustu věcí, které se ti nebudou ani za mák líbit, ale je to tradice. Pusť si rádio a nestav se na zadní proti tradicím. Lidé ti prominou, když si nahlas pustíš nedělní pohádku, ale přestanou tě zdravit, pokud je budou často rušit hlasité efekty z filmů na Netflixu. Abych nemluvil za všechny Novoboráky, vyjadřuji mínění nás v Arnultovicích. A abych byl ještě adresnější, mluvím za nás - obyvatele ulice U Vodárny.

Já osobně poslouchám rádia hudební, zejména rocková a sportovní, především věnující se americkým sportům. Moji sousedé lpí na českém rozhlasu. Český potažmo československý rozhlas jim vyhlašoval války a uzavíral mírové dohody, vždy jim pomáhal vybavit se do deštivé nepohody a seznamoval je se světem zleva-doprava a seshora-dolů. Rozhlas při nich stál, když rodili děti a pohřbívali rodiče. Byl tu pro ně vždy, v mládí jim přinášel radost a ve stáří je jim oporou.
Většinu mých sousedů trápí všelijaké zdravotní neduhy a jedním z nich je také nespavost. Z programové nabídky českého rozhlasu tedy logicky přimkli především k pořadům večerním, protože nemohou usnout. Přednost dávají pořadům diskuzním, kterým říkají "na úrovni". Nejoblíbenějším formátem jsou medailony. Moderátor si pozve do studia významnou, důležitou či jinak zajímavou osobu a posluchače postupně s hostem formou dotazů a odpovědí seznámí. Nezřídka se stává, že pořad je výpovědí mnohem více o dotazujícím se, než o dotazovaném. Moderátor to samozřejmě nemá v úmyslu a naopak se toho snaží vyvarovat tím, že dává co největší prostor svému hostu. Pokud ale moderátora slýcháváte pravidelně, nejprve nejasné kontury a později také šňůrky detailů vykreslí osobnost moderátora do dokonalého portrétu. Dotazováním hostů vytváří moderátor postupně důkladný osobnostní profil sebe sama.

O mých sousedech byste si možná na základě jednoho setkání učinili dojem, že jsou přízemní, sebestřední a hlavně málo bystří. Byla by to urážka, přičemž byste neurazili je, ale svůj úsudek. Nemuselo by vás to mrzet, tu chybu jsem udělal i já sám. Dnes už vím, že moji sousedé jsou sice pohříchu vzdělaní, ale jsou inteligentní, vnímaví a bystrého ducha.

Sedl jsem si k poslednímu srpnovému ohni a otevřel si první pivo ze šesti.
Před chvílí ke mně až na dálku doléhalo do otevřeného větracího okna vyprávění sousedky-Kleopatry o problémech s čistotou pitné vody z Nilu a já se osobně velice těšil na Kleopatřiny postelové scény, u kterých se děj pokaždé zastavil. Doba bujarých sexuálních radovánek pro mé sousedy už dávno pominula, ale to neznamenalo, že by se tématu s vervou často nevěnovali.

Hovor se ale mezitím stočil úplně jinam. Nestačil jsem dopít ani první pivo a už jsem pochopil, že dnes se budeme bavit o nějaké moderátorce z českého rozhlasu. Budeme o ní mluvit v dobrém, s respektem a mimořádným uznáním. Z lidí kolem ohně nikdo nezaujal postavení zapřisáhlého kritika. To bylo dobré znamení. Já český rozhlas poslouchám poměrně dost, ale nikdy jsem tam nebyl. Čili tam nikoho neznám, takže tlak kovového předmětu v zádech definitivně zmizel a já dal předtuše dovolenou.
Otevřel jsem si druhé pivo ze šesti a hned jsem si z láhve přihnul. Moje sousedka zprava prohlásila o mém špekáčku, že už je dostatečně rakovinotvorný a černější ho neudělám, ani kdybych ho pomaloval lihovým fixem. Otevřel jsem si kelímek s hořčicí, ten velký. Já špekáčky v hořčici nenamáčím, já je v ní máchám, doslova topím.

"Ona má krásný přednes," řekl jeden ze sousedů hodně zasněně a pokračoval: "umí vás hlasem úplně omámit, zatáhne vás do děje, obklopí vás takovou pohodou, je to jako pohlazení, takový je to..." hlas se mu zadrhl..."takový...."
"Balzám na duši," řekl jsem a drobně si říhnul.
"Přesně!" vykřikl soused potěšeně a chtěl se postavit, ale kolena mu to nedovolila. V součtu má na nich osm operací, dříve hrál první fotbalovou ligu.

Vůbec nevím, o kom je řeč, ale jsem rád, že začínám bodovat ještě před dopitím druhého piva.
"Ano, to je hezky řečeno," přidali se i ostatní sousedé. Dnes se nás sešlo jedenáct a budeme skvělý tým.
"Ona je taková zvláštní, trochu tajemná," ujímá se slova sousedka pedagožka, "a vždycky toho ví víc, než na sobě dá znát. Já osobně si myslím, že toho často ví o těch věcech mnohem víc, než její host. Ale nechce ho ztrapnit, takže dělá jakoby nic."
Přidávají se i ostatní a každý se vyjadřuje v podobném duchu. Zdaleka netuším o koho se jedná, ale už teď je mi jasné, že je to bytost nadlidských dovedností, encyklopedických znalostí a bez žánrových ohraničení. Je prosta všech špatných vlastností a proboha, kam dal oči Vatikán, když kanonizován je dnes kdekdo, ale o případném blahoslovení této skvostné moderátorky nenajdete nikde ani zmínky.

Přehánění sousedů mi nevadí, takže v klidu konzumuji druhý špekáček a otvírám třetí pivo.
"Minule přece mluvila s nějakým doktůrkem. Ona s nim vedla dialog, ale rozumíte opravdový dialog, to byste nepoznali, kdo je tam ve studiu ten odborník. K ní chodí machři v tolika oborech a ona je strčí do kapsy. Umíte si to vůbec představit?"
Následovalo devět souhlasných neumím. Já se zdržel hlasování.
"Ona tak nádherně, úplně lehounce, jako když letí pírko, formuluje myšlenky. Že mám pravdu, že nádherně?"
Devět nadšených nádherně se ozvalo do noci a jedno nesouhlasné zasyčení, jak jsem si otevřel čtvrté pivo.

Hubu mám mastnou, sedím trochu mimo hru, jaksi v ofsajdu a je mi jasné, že jakmile mě po čtvrtém pivu chytne sdílná, budu se chtít přidat k chvalozpěvu, ale nezbyde mi než zjistit, koho opěvujeme, abych nekazil refrén.
"Já se vám přiznám," řekl jiný soused, o kterém víme, že byl šestkrát ženatý, "já všechny její pořady poslouchám výhradně kvůli ní. Upřímně, je to jediná ženská, který jsem nebyl nikdy nevěrný. Pojďte, připijeme si na ní.
"Na Zuzanu!"
"Na naši Zuzku!" pozvedli ruce sousedi, někteří se štamprlaty, jiní s půllitry nebo plechovkami a soused abstinent s porcelánovým hrkem plným vystydlé kávy.
Ty krávo!
Tak jednu Zuzku bych vlastně znal i v českém rozhlasu, ale to snad nemůže být pravda. Kecy o magické moci srpnových nocí si mohou všichni v klidu nacpat do slamníku, tady mluvíme o pátém večeru v řadě a týmově pohrdáme statistikou jako vědeckým oborem. Přímo na mých očích pátý večer po sobě przníme generační odkaz randomizace. 

Dopíjím odhodlaně čtvrté pivo, než položím důležitou doplňujících otázku, ale v zádech už cítím zase dotek chladné zbraně: "Milej-zlatej, naval tu portmonku nebo zjistíš, že běžná dýka je dlouhá dvacet cenťáků, ale až ti projde pod žebry, budeš mít pocit, že měří půl metru."

Moje předtucha lelkovala ve stínu opodál pod stromy s rukama kapsách a odmítala se mi podívat do očí. Asi to bude zase řešit telegramem.
"Jak se vlastně Zuzana jmenuje příjmením?" táži se nenápadně, otvírám opatrně páté pivo a odkládám třetí špekáček stranou, nějak mě přešla chuť.
"Burešová," zapichuje nůž soused-policista. Dříve pracoval na kriminálce v Praze, svého času patřil k nejúspěšnějším vyšetřovatelům vražd. Nyní na mně jednu psychickou spáchal.
Břink.
Právě mi došel vzkaz od mé předtuchy:
"Ty pičo. Stop. Průser. Stop. Dělej jako by nic. Stop. Nabízím svou demisi. Stop."

Páté pivo mi sice nebystří mysl, ale umožňuje mi získat nadhled. Nic hrozného se nestalo. Spíše naopak. Sedíme tu kolem ohně, debužírujeme a jedním dechem chválíme mou bývalou spolužačku ze střední školy. A každý po svém jí vyznáváme lásku.
A když se do úvah ponořím ještě hlouběji, nacházím mnoho důvodů, proč je to opodstatněné, správné a hlavně přirozené. Jak se říká: "S kým jeden obcuje, tím druhým stejným se stává". Zuzka ve svých pořadech přivítala tolik skvělých, výjimečných a úžasných osobností, že došlo k nevyhnutelnému: ona sama se postupně, plíživě a jaksi nepozorovaně tak skvělou, výjimečnou a úžasnou osobností stala. V očích a srdcích všech mých sousedů určitě, ačkoliv v těch mých zůstane přednostně navždycky báječnou, duchaplnou, rozesmátou a půvabnou spolužačkou z internátu Sadová.

"Zuzana Burešová se jmenuje," zopakoval soused-diabetik, "určitě ji budeš znát z rádia."
Tlumím efekt pátého piva, který mi většinou velí, abych všechny sousedy utišil máváním rukou, stoupnul si na lavičku u ohně a důraznou lekcí v libovolném oboru jim začal měnit světonázor a vštěpil jim návyky zdravějšího kritického myšlení.
"Ano, myslím, že ji znám. Asi jsem i slyšel nějaký její pořad."
Projevuje se sousedská soudržnost a všichni mě chválí za něco, co považují za úplně normální. Tlupa by měla podržet i jednotlivce pomalejší a slabší na duchu. O milované moderátorce mi nyní budou chtít poskytnout alespoň základní informace, abych příště nebyl v naší diskuzní skupině za neandrtálce. Čeká mě obtížná zkouška ohněm a já otvírám šestou zátku, šesté lahve, šestého piva.
666 a ďábelská zkouška trpělivosti, ve které mi budou vyprávět o Zuzce a já budu muset přikyvovat, jako by šlo o informace o nějakém novém tvoru z neprobádaného ekosystému vzdálené exoplanety.
"Zuzka je zhruba ve tvým věku," vysvětluje mi sousedka, která pravidelně dokrmuje moji kočičku Markýzku tak vydatně, že už Markýzka ani neví, kde je vlastně doma.
"Podle mne je Zuzka o dost mladší," říká soused abstinent a já rázem měřím pohledem vzdálenost mezi námi, abych věděl, jestli na něho přes oheň doplivnu.
"I ba ne," říká kriminalista, "v osmdesátých letech studovala v Liberci ekonomku. Vím to přesně."
Bože! Liberec-Jablonec, prašť jako uhoď. Tak si říkám, že někdy v minulosti určitě odsoudili v Praze za vraždu nějakého nevinného člověka, když můj soused ví všechno "takhle přesně".
"Já mám pocit," začínám pomalu, "že studovala střední školu v Jablonci nad Nisou, někde o tom v pořadu mluvila."
"Ne," ohrazuje se policista rozhodně, "bylo to v Liberci, tím jsem si úplně jistý. Jejím tatínkem byl taky policista, jako já."
Hm, jasný justiční omyl. Na oprátce se houpe nevinný člověk.
"Ona je z Litoměřic," řekl soused, který byl nevěrný šesti ženám, jen Zuzce ještě nikdy nevěrný nebyl, "jednou jsem ji vezl stopem. Stopovala a já jí zastavil. Tehdy byla ještě mladinké děvče, ale už tehdá to byla nejlepší ženská na světě."
"Nebyla náhodou ze Žatce?" ptám se defenzivně. Mohlo by jim začít být nápadné, že o holce, kterou vůbec neznám, toho vím podezřele hodně.
"Ne, vždyť ti jasně říkám, že byla z Litoměřic a já ji tam vezl. Přímo až domů před barák."
"Aha."
Hádejte se po šesti pivech s někým, kdo je do Zuzky zamilovaný a ví o ní úplně všechno.
"Tehdy měla blonďaté vlasy, protože je přirozená blondýnka. Měla je dlouhé a takové kadeřavé. A byla vysoká a štíhlá, měla vážný výraz v obličeji, ale nebyla odtažitá. Měla džíny, sepraný tričko a obyčejný kecky. Tehdy se to tak nosilo. Na nic si nehrála a moc hezky jsme si popovídali."
"Aha."
Jak to tak vypadá, Zuzka vedla evidentně dvojí život. Tvářila se jako průměrně vysoká, usměvavá brunetka ze Žatce, dcera důstojníka čs.armády a přitom byla vysokou zahloubanou blondýnkou z policejní rodiny v Litoměřicích. To jsou mi ale věci. Magický srpen a jeho mysteriózní vliv. Tím to bude.

I nadále jsme si Zuzku připomínali každý jinak. Sousedi halasnou chválou a já tichou časovou přesmyčkou ve svých vzpomínkách. Ač jsem to nedával často znát, vždycky jsem měl pro Zuzku slabost a asi jsem se u ohnivého srpnového vzpomínání tvářil dost zasněně, protože mě sousedi začali pozorovat s obavami a jeden z nich se mě zeptal jménem všech: "Nechceš nám zase říct, že ji osobně znáš, že ne?"

To jsem jim nemohl udělat ani po šesti pivech, možná bych jim tím zlomil lety unavená srdce.
Vzal jsem jim během uplynulých víkendů Honzu Petránka, Tomáše Hasila, Jirku Grygara, Luboše Kavalka a přivlastnil si je. Nemám nejmenší právo si přisvojit jejich milovanou blonďatou Zuzku. Obávám se, že ani ti bez srdeční zástavy by mi to jen tak neodpustili.
A tak jsem ji s těžkým balvanem na svědomím zapřel. Ale vzápětí jsem si odpustil, mám slabost nejen pro ni, ale také pro své sousedy, se kterými jsme si vzájemně každý den oporou.

A tak na úplný závěr ještě jednou.
Nemohu mluvit za všechny nás Novoboráky, spíše vyjadřuji mínění nás v Arnultovicích. A abych byl ještě adresnější, mluvím za nás - obyvatele ulice U Vodárny. Posloucháme rádi rádio a nejraději český rozhlas, naší nejoblíbenější moderátorkou je Zuzka. Není vyloučeno, že někdy v daleké budoucnosti, až budou do noci svítit mámivé plameny srpnového ohně na konci naší ulice a potomci mých sousedů dopečou uzeniny, jedna z nápadně pohledných žen s usměvavou tváří řekne: "V minulém životě jsem byla Zuzanou Burešovou," a pak začne tiše zpívat slova oblíbené písně....."Words don ´ t come easy to me...".  Podle mé předtuchy se to klidně může stát.

Tomášovi

Na Tomáše tady slýchám, či spíše čítám, spoustu hezkého a tak mi to nedá, abych si nepřisadil. Převyprávím vám krátký příběh, ve kterém vystupuje pět postav, včetně Tomáše, a právě on je podle mého mínění největším hrdinou dění, svým přístupem i svým skutkem. Podotýkám, kladným hrdinou. Čtyři zbývající postavy nelze s klidným svědomím zařadit mezi kladné či záporné, aniž by to mohlo být dodatečně zpochybněno (pokud ne přímo kvůli jejich charakteru, tak alespoň jejich motivaci) a můžeme je nazvat vedlejšími.
Začneme titulní postavou a jelikož je to příspěvek věnovaný Tomášovi, povím vám několik slov v rychlosti o něm a i to bude zřejmě trochu zbytečné, protože ho mnozí znáte podstatně lépe než já.

Několik mých známých, chcete-li přátel, se věnuje cizím jazykům, to jest učení, výuce a jejich praktickému využití v komerční i neziskové branži. Nejsem odborníkem na lingvistiku a ani žádným studovaným pedagogem ve zmíněné oblasti, ale upřímně vám řeknu, že jsem potkal jen hrstku tak mimořádně nadaných lidí s výjimečnými přirozenými dispozicemi pro učení se cizích jazyků, jako je Tomáš. Dodnes si velice živě vybavuji, jak mě velkoryse v prváku opravoval, když jsem španělský okruh pro závody formule jedna Jarama nazýval po svém "Žarama" a když jsem francouzským atletům, skokanům o tyči, Maurice Houvionovi a Thierry Vigneronovi nechtíc vymyslel přezdívky "Huvón" a "Vinžeron". Také si jistě většina z nás vzpomene na hodinu literatury s naší třídní profesorkou Wenclovou, ve které nám vyprávěla o stěžejním díle spisovatele a dramatika Lope de Vegy - Fuenteovejuna. Profesorka Wenclová se tehdy jen pro formu zeptala, jestli náhodou někdo neví, co to znamená, a chystala se pochopitelně pokračovat, když se nečekaně přihlásil Tomáš a suverénně prohlásil, že překlad je Ovčí pramen.
Já byl z malého města, absolvent malé nevýznamné školičky, vycvičený zejména v nepřetržitých půtkách s fyzicky zdatnými spolužáky a v permanentních snahách o sabotáž výuky našich učitelů. Kluk sedící vedle mne (krátkou dobu jsme s Tomášem v prváku seděli spolu) byl úplně jiná liga a mně se chtělo plakat, protože jsem si uvědomil, že prvoligového hráče nedělají kožené kopačky Adidas a náhodná přítomnost na hřišti, nýbrž výkonnost, takže by bylo nejlepší, kdybych si posbíral manětky a vrátil se zpátky do okresního přeboru (moc hezkým náhradním oborem za pracovníka v zahraničním obchodu se mi jevil například obor zedník-obkladač).
Nemohu také přehlédnout způsob, jakým se Tomáš vypořádal s druhým cizím jazykem, kterým se pro nás angličtináře stala počátkem třeťáku francouzština. Já jsem později měl příležitost se s paní profesorkou Otmarovou krátce stýkat v záležitosti, o které vám jistě také řeknu v příspěvku, který budu věnovat právě jí. Bez nadsázky a zbytečného patosu mohu prohlásit toto: Mne nechala profesorka Otmarová prolézt k maturitě výměnou za přísahu, že nikdy nikomu za žádných okolností neprozradím, že mě právě ona učila francouzštinu. Tomáše, který v ní vyvolal nepopsatelné rezonance obdivu profesorky k nadanému žáku, prokazatelně adorovala. Pokud jsem tomu dobře rozuměl, hořce litovala toho, že Tomáš není nalezenec z dětského domova, protože by ho bezodkladně adoptovala. A po necelém měsíci jejího pečlivého rodičovského dohledu by byl Tomáš jistě schopen napsat bezchybnou francouzštinou rozsáhlou románovou ságu.
Abych měl jistotu, že jsme všichni v jednom vlaku a chápeme, o jaké talentu je řeč, přidám vhodné přirovnání: Domnívám se, že kdyby Tomáš ochutnal bílého hada z pohádky o Zlatovlásce, rozuměl by nejen všem živočichům, ale uměl by rozlišit i všechny dialekty a poradil by si i s různými nářečími (nechcete mi jistě nikdo tvrdit, že mravenci ze zahrady mého souseda rozumí bez google-překladače mravencům z Amazonie, že ne?).

Další důležitou postavou v příběhu je ten argentinský fotbalista Lionel Messi, který tehdy hájil barvy španělského velkoklubu FC Barcelona. V příběhu nehraje tak důležitou roli jako Tomáš a zároveň není v naší třídě zdaleka tak populární jako náš spolužák, takže ačkoliv ovládá španělštinu možná stejně dobře jako Tomáš, zmíním se o něm jen krátce. V dobách svého dětství byl Lionel vždy jedním z prvních hochů, na které ukázali kapitáni, když si vybírali spoluhráče do fotbalového týmu. A když na něho jeho matka volala z okna tradiční maminkovské: "Lionele, okamžitě domů a koukej dělat domácí úkoly do školy, však si uvědom, že čutání do meruny tě živit nebude!", těžko mohla v úsudku chybit více. Lionela uživí fotbal slušně, nouzí netrpí a o živoření nemůže být řeč.

Třetí důležitou postavou příběhu je Filip. Než vám ho začnu představovat, chci vás upozornit, že to bude zároveň startovní bod příběhu. Na to buďte, prosím, připraveni. Takže: Tři, dva, jedna, klapka, jedeme!
Filip byl fotbalista. Tělem i duší. Když fotbal nehrál, trénoval. Pokud netrénoval, myslel na něj. Potravu nepřijímal, aby přežil, nýbrž pro zachování či navýšení sportovní výkonnosti na hřišti. To byla ovšem jen špička ledovce. Ještě o poznání více byl fotbalovým fanouškem. Už v šesti letech ho fotbal okouzlil, učaroval mu zejména Lionel Messi, a Filip se stal jeho oddaným fandou. Jak se říká - za hrob. Jeho život nabral strmou křivku zájmů formou absolutních preferencí: na jedné straně věci podstatné - Lionel a Barca, na straně druhé, odvrácené a opuštěné - vše ostatní.
V jeho případě byla omračujícím faktorem přemíra zanícení, která se projevovala nesnadno pochopitelnou věrností, oddaností a loajalitou. Od pouhých šesti let fandil celý svůj život jedinému hráči, jedinému klubu - to bylo úžasné. Sezónu za sezónou, nepřetržitý, neochvějně pevný rituál - nehledě na výsledky, dobré, průměrné, špatné, seděl přikován u každého utkání a tým, vedený famózním Messim se zatajeným dechem sledoval. Umíte si představit, o jaké věrnosti tu mluvíme? S jakou oddaností jsme tu konfrontováni?
Od šesti let - celý svůj život!
Celý život!
Filip, celoživotní fanda Messiho, se jednou díval na zápas Barcelony s Alicante, já mu dělal před obrazovkou společnost (tímto si mě můžete zařadit mezi postavy příběhu a zcela v mém duchu hraji epizodní roli) a jeho modla v utkání excelovala. Filip seděl v hlubokém křesle, na sobě měl argentinský dres číslo deset a po třetím gólu Lionela prohlásil úplně vážně, že jako celoživotní fanoušek Messiho by chtěl mít na nočním stolku v rámečku jeho fotografii s osobním věnováním.
Rozhodl jsem se (bylo to rozhodnutí zcela impulzivní a bazírované na náhlém emočním vzplanutí), že jeho celoživotní oddanost Argentinci a Barceloně odměním a věnování od Messiho mu pomohu sehnat.
Ostatně, jak bych mohl odmítnout pomoc osmiletému chlapci.
Osmiletému chlapci, jehož maminka je sličná mladší brunetka s dlouhýma nohama, vyřešenou partnerskou minulostí a velkou měkkou postelí pro dva (Filipova matka je poslední postavou v příběhu a pokud se odprostíme od klišovitých úsloví typu "za vším hledej ženu", je postavou úplně bezvýznamnou).

Hned po utkání (Messi přidal ještě dva góly a jeho čísla v té sezóně začínala vypadat jako statistiky basketbalového pivota) jsme začali plánovat akci "Messi". Ihned jsem zavrhl prostou žádost o foto v angličtině (se kterou bych si uměl poradit). Naším dílem se měla stát nabídka výměnné obchodní transakce, ve které na straně jedné poskytne Filip panu Messimu svou fotografii ve fotbalovém dresu Rapidu Liberec s osobním věnováním a na straně druhé zajistí pan Lionel Messi nějakou svou fotografii v dresu Barcelony s osobním věnováním Filipovi. To mi připadalo fér a třešničkou na dortu mělo být to, že kontrakt ve formě žádosti bude napsán sice Filipovou rukou, nicméně ve španělštině, protože jsem si byl jistý, že by pan Messi měl s Filipovou češtinou ještě větší problémy než já.
Filipův původní koncept, ve kterém stálo pouhé: "Čau, jsem Filip. Pošli mi svoji fotku. Ahoj, Filip", jsme rozšířili o několik květnatých souvětí, ve kterých jsme střídmě pochválili aktuální sportovní formu Messiho, přiznali, že Rapid Liberec se momentálně nachází v herní krizi a popřáli argentinskému hráči hodně úspěchů ve sportovním i soukromém životě. A nabídli jsme mu onu výměnu fotografií s věnováním ve formátu jedna ku jedné. Jediným úskalím zůstával překlad do španělštiny.

Španělštinářů znám několik. Napsal jsem s prosbou o překlad čtyřem a úplně na závěr jsem si vzpomněl na Tomáše a dodatečně napsal i jemu.
Dva adresáti se mi neozvali vůbec, nestál jsem jim za odpověď.
Dva oslovení mi sice napsali, ale zamítavě s odůvodněním, že nemají na takové píčoviny čas.
Jediný, kdo mi zcela nezištně, prost jakýchkoliv poznámek či výčitek pomohl, byl Tomáš.
Dopis obratem přeložil, odeslal Filipově mamince a nadto, zcela mimo rámec prosby, přidal několik hezkých, milých a laskavých slov na mou adresu, takže mimo tento konkrétní příběh, ve kterém je hlavní hrdinou Tomáš, jsem se v jiném příběhu, psaném Filipovou maminkou, stal hlavním hrdinou já.

Já vůbec nevím, jakými slovy či výrazy popsat své překvapení a možná i dojetí z toho, co pro mne Tomáš udělal ve věci objektivně zcela malicherné, ale pro mne tehdy osobně velice důležité. Vím a jsem si jistý, že pro něho bylo hračkou přeložit do jazyka, který tak dobře ovládá, krátký dopis, ale hluboce oceňuji jeho ochotu, trpělivost a snahu pomoci spolužákovi, kterého ve skutečnosti vzdálil lán života. Nedokázal bych nyní ani nikdy v budoucnu na to zapomenout a už vůbec nad tím mávnout rukou. Kdykoliv mu to oplatím ve stejné měně i při mnohem vyšším kurzu v jakékoliv životní situaci.

Na závěr: Tento článek je živý, takže pokud na něj zareagujete dotazy, jak vše dopadlo, nevidím důvod, proč text pod čarou nedoplnit a příběh v případě vašeho případného zájmu neuzavřít.

Roční odklad korunovace

V letošním finále Stanley Cup jsem si přál výhru obou týmů. Zajímavá situace, kterou jsem řešil poprvé po dlouhé době. Obyčejně mám hned jasno, komu budu fandit.

Kanadské týmy v NHL nakously čtvrtou dekádu naprosto šokujícího fenoménu zvaného Canada´s Stanley Cup draught. Už 31 let se žádnému kanadskému týmu nepodařilo zvítězit a přivést pohár domů, do Kanady, odkud vzešel. Naposledy se tak stalo v roce 1993 a úspěšným kanadským týmem byl Montreal Canadiens. Od té doby se sice do finále prokousaly týmy hokejové kolébky sedmkrát, Edmonton (2024, 2006), Vancouver (2011, 1994), Montreal (2021), Ottawa (2007) a Calgary (2004), ale žádný svou pouť za titulem neověnčil konečným vítězstvím.

Edmonton Oilers dokázali téměř nemožné - vyrovnali bilanci výher ve finále z 0-3 na 3-3, což se naposledy podařilo Detroit Red Wings v sezóně 1945. Oilers mohli dokonce dorovnat zázrak z roku 1942, ve kterém Toronto Maple Leafs otočili sérii s Detroit Red Wings z 0-3 na 4-3.

Bohužel pro famózního, a aktuálně pravděpodobně nejlepšího hokejového hráče na světě, Connora McDavida, a bohužel pro až nepochopitelně úžasného kouče Kris Knoblaucha, který tým převzal v listopadu v situaci, kdy byli Oilers druhým nejhorším týmem v celé lize, se tak nestalo.

Nejvíce pak můžeme litovat oddaných fanoušků, nejen edmontonských ale všech kanadských (i sám premiér Justin Trudeau zdůraznil, že mimořádným vzepětím sjednotili Oilers fanoušky celé Kanady tak, jak to dokáže jen velký hokejový tým). Bez váhání - Edmonton má vynikající hokejové fanoušky, to ovšem platí pro všechny kanadské celky, ostatně je lední hokej v Kanadě národním sportem.

Edmonton si bude muset na titul rok počkat. V kapse mají 5 pohárů při 8 účastech. Naposledy vyhráli v roce 1990, ale zoufat si nemusí, mají tak geniálního středního útočníka první formace, že už jen to jim dává slušné vyhlídky na úspěchy v sezónách následujících.

Konkurence.
V Pacifické divizi západní konference nebudou mít žádnou reálnou konkurenci (s výjimkou VGK), takže do bojů play-offs postoupí zaručeně. Západní konference má viditelně nižší úroveň než východní konference, takže je reálně pravděpodobné, že se Oilers v příštích letech několikrát ocitnou ve finále své konference, vyhrají a postoupí do Stanley Cupu, ve kterém narazí na tým, který bude doslova a do písmene zdecimován a rozbit v lítých bojích východu (v neporovnatelně větší konkurenci).

Finance.
Finančně na tom Edmonton není vůbec špatně. Do 88 mil. USD limitu mají aktuálně rezervu více než 10 mil. USD, což je sice řadí až na 24. místo, ale to není žádná tragédie, neboť mají pro minimálně příští sezónu většinu klíčových hráčů pod smlouvou (takže v multi-year cap jsou například na 13. místě v lize). Se zvyšujícím se limitem capu se navíc reálně zlevňuje smlouva s Connor McDavidem - nyní bude tvořit 14,2% rozpočtu, ale s každým dalším rokem klesá takřka o 1%, což je opravdu hodně. Až v přespříští sezóně budou Oilers muset řešit některé kontrakty u hráčů, kteří se stanou UFA (nechránění volní agenti) - Draisaitl, Ceci a Ryan a RFA (vázaní volní agenti) - Bouchard a McLeod. Jejich hráčská situace je tedy bez zbytečného přehánění a zveličování - jedním slovem: vynikající.

Fanoušci. 
Nikdo z fanoušků Oilers nemohl čekat v listopadu, že se tým propracuje do play-offs.
Na začátku play-offs nemohli fanoušci očekávat žádný signifikantní úspěch, už vůbec ne postup do finále konference.
Malým zázrakem se prodrali až do finále západní konference.
Tam velice překvapivě porazili Vancouver.
Ve finále s lepším, silnějším soupeřem vstali z mrtvých a vyrovnali sérii zázračně na 3-3.
V sedmém utkání, po lítém boji, po poslední třetině, ve které Floridu nepustili do žádné šance a vysloveně ji přehráli, podlehli o jednu branku a zůstali těsně před cílovou metou.
Upřímně - byla to nečekaně mimořádná sezóna.

Marketing.
Fanouškovská základna a její podpora klubu je hodnocena běžně jako pátá nejlepší v celé lize.
Klub má jednu z nejvyšších sledovaností v masmédiích a na diskuzních platformách.
Pro mne osobně je vždy nejdůležitější měřítko, které se běžně nazývá BF index (Blind Faith index). Oilers mají tento index na úrovni +94 (to je společně s Toronto ML nejvíce v celé lize). Jinými slovy - ať se stane, co se stane, fanoušci vždy a za všech okolností budou stát neochvějně za svým týmem, budou vždy hluboce věřit v úspěchy a během sportovních krizí v lepší zítřky. 

Stanley Cup získali Florida Panthers.

Jsem za to velice rád a hodně jsem jim stranil, chtěl jsem, aby vyhráli. Chtěl jsem, aby vyhráli také Oilers, ale bohužel tak to nefunguje.

Protože vyhrát může jen jeden tým, přál jsem si, aby to byli Panthers. Důvodů je velké množství a alespoň v krátkosti vám je vysvětlím.

Florida Panthers jsou malý klub a také zejména mladý klub. V NHL byla sezóna 1993-94 jejich inaugurační. Ve srovnání s Edmontonem mají úspěchů poskromnu. 
Stanley Cup vyhráli naposledy NIKDY.

V loňském roce se tým propracoval do finále, kde ztroskotal na Vegas Golden Knights. Do finále nastupovali loni Panthers s řadou absencí a žádný hráč z celé sestavy nenastupoval bez zranění. Knights toho využili a bezpochyby kvalitnější tým Panthers porazili.
V letošní sezóně se z tohoto hlediska Panthers poštěstilo více a ačkoliv měli podle mého subjektivního mínění o dost horší tým než loni, pohár pro sebe poprvé v historii klubu získali.

Tím hlavním důvodem, proč jsem stranil Floridě, je náhlá závrať z finanční propasti, způsobené sabotáží balanční smlouvy ze strany kanadských týmů. Já rozumím základní úvaze příslušné premisy, protože obhajitelně by každý klub měl opravdu hrát za svoje ve světě, kdy komerce má jasně daná pravidla a nerentabilní projekty nemají tak docela právo na život ani ve formě dotované koexistence. Ale proces expanze ledního hokeje do jižních států USA tím Kanada bez nadsázky zasabotovala, ne-li pohřbila, takže není divu, že například ESPN nebo CBS vyřadili lední hokej z tzv. velkých sportů (NFL, NBA, MLB). Běžná úvaha Američanů je pak pro Kanaďany trochu nepochopitelná a pramálo vstřebatelná, nicméně podle mne naprosto nepostrádající logiku: "Víte co, Kanaďani, pokud nemáte zájem, aby se primárně váš sport stal také celonárodním sportem v USA, klidně si vy Kanaďani seďte na penězích a vyserte si voko v řádech desítek miliónů dolarů."  

NHL si nutně potřebuje zajistit zájem o lední hokej v USA, na severu s tím nejsou problémy, na jihu jsou enormní. Fakticky nepřekonatelné. Posuďte sami:
Tampa Bay Lightning vyhrají 3 Stanley Cupy, 4 konferenční tituly, Prezidentskou trofej a 4 divizní tituly v posledních 20 letech, takže patří k nejúspěšnějším v celé lize a tým stojí před likvidací. Není o něj zájem. Zejména fanouškovský. Nikoho nezajímá, každému je ukradený.
A když už jsem zmínil Blind Faith index v souvislosti s Oilers, Tampa Bay jej má na úrovni -18. To je tragédie. Jinými slovy: pokud bude tým patřit k největším favoritům celé soutěže, fanoušci si stejně budou myslet, že pravděpodobně ani nepostoupí do play-offs. Pokud tým doma dvakrát za sebou prohraje, hala bude poloprázdná a na hokej přijdou jen lidé delegovaní držiteli permanentních vstupenek.
Kanaďany taková věc nezajímá. Proč by je asi měla zajímat?

Všichni dobře víme, jak dopadl experiment s názvem Atlanta Trashers.
Kanaďany taková věc nezajímá. Proč by je asi měla zajímat?
Letos přišel o tým pouštní Phoenix, majitel byl donucen jej prodat a nový nabyvatel jej přesune do Salt Lake City. Obyvatelé Phoenixu v referendu odmítli navýšení daně, které by hrozilo při výstavbě nové multifunkční arény.
Kanaďany taková věc nezajímá. Proč by je asi měla zajímat? 
Víme, jak dvě gigantické aglomerace: Los Angeles a San Francisco, zuřivě zápolí o holá přežití týmů LA Kings, Anaheim Ducks a San Jose Sharks. Existuje finančně zdůvodnitelná úvaha, že v těchto dvou megapolisech by se uživil bez nesnází libovolný počet týmů (třeba klidně 20) NFL, až 8 týmů NBA a stejný počet týmů (tedy 8) MLB.
Kanaďany taková věc nezajímá. Proč by je asi měla zajímat? 
3 týmy NHL v těchto obrovských mnohamiliónových souměstích živoří, jsou na kraji bankrotu a o lední hokej není zájem. V konečném důsledku hlavně z toho důvodu, že Kanaďané nedrží slovo. Každý tým z jihu USA má, nebo bude mít, dříve či později, existenční problémy. Pro Kanaďany je trumfovým esem v rukávu pouštní nevadský tým VGK. To je ovšem tým, který už v prvním roce postoupil do finále a zatím nikdy nechyběl ve vyřazovacích bojích. Jsem náramně zvědavý, jaká bude divácká podpora týmu, jakmile se pustí do přestavby formou tankování.
Kanaďany taková věc nezajímá. Proč by je asi měla zajímat?
Pokud by Nashville Predators nezvítězili v roce 2017 a nezískali Stanley Cup, holding vlastnící tým by jej relokoval směrem na sever. Za větším zájmem hokejově již plně integrovaných a také edukovaných fanoušků.
Kanaďany taková věc nezajímá. Proč by je asi měla zajímat? 
Velcí mediální hráči sportovního světa přestali v průběhu posledních zhruba 15 let považovat lední hokej za velký sport. Zmizel z primárních nabídek na lištách, kde jsou velké sporty umístěny. Volné místo vesměs zabraly College sports (v první řadě college football) a nezřídka také Soccer (kopaná) nebo i dejme tomu MMA či Boxing.
Kanaďany taková věc kupodivu extrémně zajímá. Náhle...
"Jak je to možné?" ptají se.
"Co se to děje?"
"Kam mizí hokej? Kam jej to zasouváte? Proč se ocitá na periférii zájmu?"
Bývalý kanadský PM Stephen Harper přišel dokonce s dotazem: "Kdo vám to dovolil, odstrkovat hokej?"
Není tedy divu, že američtí hokejoví fanoušci, kterým torontský papalášský mob přináší ustavičná příkoří, jsou ve svých BFI sice pokorně skromní, ale jinak mají očividně škodolibou radost z toho, že už tři desetiletí hokejové týmy z USA válcují ty kanadské. A to navzdory tomu, že pokud kanadským příznivcům vyčítají aroganci a povýšenost, měli by si zamést zejména před svým prahem, neboť zrovna tyto dvě zmíněné vlastnosti americkým velkoklubům z New Yorku, Bostonu nebo Detroitu určitě nechybí.

Lední hokej je na jihu USA na vedlejší koleji. 
I to je důvod, proč jsem stranil Floridě.
Pokud by letos Florida nevyhrála, hrozilo - tím myslím REÁLNĚ hrozilo, že tým se postěhuje na sever (do úvahy přicházejí Hamilton, Quebec nebo Halifax).
To ale není v zájmu hokejových fanoušků NHL. Ani těch kanadských a už vůbec ne amerických či zaoceánských. Na Floridě by zůstal další náhrobek a tisíce truchlících fanoušků, kteří se sice pomalinku, po malých krůčcích, nicméně vytrvale, učí chodit na hokej, chápat jej, rozumět mu a mít jej rádi.
Na Twitteru (x) sleduje Maple Leafs bezmála milión fanoušků. Floridu jich sleduje 122 tisíc, ale procentuální navýšení je velké a přiměřeně úspěchům nadále roste.

Florida potřebovala vyhrát. I v příštím roce teoreticky může být silná, ale mnohem pravděpodobnější je postupný útlum a výkonnostní exhausting do nepostupové mrtě. Atlantická divize bude příští sezónu smrtelně silná, řada hráčů Floridy letos dosáhla výkonnostního zenitu. Na rozdíl od Oilers je nečekají dobré časy. 

Otázkou zůstává, jaké časy čekají na NHL a její fanoušky. Osud je tvořen v hokejovém Bruselu a tím je Toronto. Nenechte se, prosím, mýlit úvahami typu: "Chudáci kanadští fanoušci, už tak dlouho si neužili radosti, pojďme jim dopřát trochu oslav, trošku jásavé bujarosti, vždyť jsou tak báječní, tak skvělí, tak úžasně žijí hokejem a pro hokej!" 
V Kanadě proběhla v roce 2011 velká anketa mezi hokejovými fanoušky, k jejímuž výsledku, dle komisaře Gary Bettmana, vedení NHL bylo nuceno přihlédnout při rozhodování, jakým způsobem a jakou cestou rozvíjet lední hokej a NHL. Celých 92% kanadských příznivců ledního hokeje požadovalo, aby balanční smlouva neprodleně přestala existovat, aby si každý hrál na svém a za své. Obrazně řečeno se vyjádřili tak, že nehodlají sponzorovat kluby z jihu USA, ve kterých si fanoušci musí zvyknout na nový sport a pokud se jim lední hokej nelíbí teď hned, okamžitě, tuhle sekundu, ať si chodí na vodní pólo.

V tomto ohledu kanadská arogance nezná mezí a průměrný hokejový kanadský fanoušek je omezený maximálně výhledem na špičky svých bot. Bohužel je to právě Kanada, která je ve své zpupnosti, zatvrzelosti, zkostnatělosti a slepotě jednoznačnou brzdou v rozšiřování obliby ledního hokeje nejen v nejsilnější ekonomice světa, ale po celém světě.

Já mám Kanaďany moc rád, ostatně miluji baseballový tým Toronto Blue Jays, v té věci se nenechte zmást ničím z toho, co jsem zde uvedl.

Ovšem fanatismem lehce štrejchnutý lozung: "Zabij Kanaďana, zachráníš lední hokej!" v sobě nenese jen flagrantní pitomost, nýbrž také zkušeností podložené moudro.

Sláva 4.C 1984 SEŠ ZO!!